Připadám si jako slaboch. Jako člověk, který zavírá oči před tím, co nechce vidět. Nechápu, jak jsem si nemohla všimnout, že se z normální holky (pracně vydřené) vracím zpátky do stavu hrošice. A tentokrát mě váha šlechetně upozornila, že jsem ještě o tři kila tlustší než na začátku prvního boje (červenec 2011 - 73,6 kg, nyní květen 2015 a 76,6 kg) kterým jsem procházela tady na STOBu. 

Poslední kapkou bylo zjištění, že kalhoty, které jsem si koupila před dvěma měsíci, s tím že aspoň budu mít v čem jít ke zkouškám, jsou mi malé. A to ne, že malé, jako že v nich vypadám nevzhledně - prostě je nezapnu a přebývají mi asi 4 centimetry, abych se do nich vůbec nasoukala. Evidentně jsem den ode dne větší. Stejně hrozné je to se šaty, které jsem ještě nedávno nosila. Teď v nich vypadám, že jsem si nejprve nasadila záchranný kruh a až pak si oblékla šaty. Je mi z toho smutno. Hold každodenní sezení na zadku při učení, strava obohacená o čínské polévky a čokoládu na nervy se pěkně předvedla a uložila se mi do té nejhorší partie - břicha. Stydím se sem vůbec zveřejnit aktuální fotky a teskním nad pohublýma fotkama, které ukrývá mé první hubnoucí STOB album.

Ale dost už bylo fňukání. Je potřeba začít se sebou něco dělat. Doufám, že to půjde a vaše přítomnost a podpora mi dodá sílu otesat ze sebe rosol a změnit ho ve svaly.

Dokonce už i přítel před dvěma dny poznamenal, že bych mohla zhubnout, že prý by mě zase rád nosil na rukou, ale takhle mě neunese.